(Ne)obyčejní lidé kolem nás: Jana Pazourová

P  okud bych měla charakterizovat „tajčistku“ Janu Pazourovou z Horšovského Týna jedním slovem, napadá mě „pečovatelka“ – stará se o svou rozvětvenou rodinu, pečovatelství je její pracovní náplní a věnuje se také svým „tchaj-ťi ovečkám“… a není divu, když je narozená ve znamení Ryb. Jana má spoustu zájmů, neustále víří v pohybu, je to zvídavá duše a vtipná vypravěčka. A v neposlední řadě oddaná studentka a cvičitelka tchaj-ťi čchüan (taijiquan), jemuž se věnuje už dvacet let (ať už v rámci World Chen Xiaowang Taijiquan Association Česká republika pod laskavým vedením sinologa a učitele tchaj-ťi čchüan Víta Vojty či ve svém Tajči klubu Slunečnice).

Ve víru tchaj-ťi a života

Jano, jaké místo má tchaj-ťi čchüan ve tvém životě?

Protože beru život tak, jak přichází, je tchaj-ťi někdy na prvním místě, jindy zase ustupuje do pozadí. V každém případě je to ale pevná součást mého života a rozhodně na mě má příznivý vliv.

Jakou nejdůležitější zkušenost ti za dlouhá léta tchaj-ťi čchüan přineslo?

Úplně nejdůležitější lekci či poučku, podle které se řídím a mám ji vyzkoušenou na vlastní kůži, jsem dostala před lety při prvních pokusech o tchaj-ťi od svého učitele Víta Vojty a budu si ji pamatovat do smrti smrťoucí.

Když jsem se snažila naučit sestavu s mečem, která mne uchvacovala svojí energií, vůbec mi to nešlo… a čím víc jsem se snažila, tím chabější byl výsledek. Šla jsem za svým učitelem a řekla: „Víte, mě to nejde, nikdy se to nenaučím.“  Odpověděl jedinou větou: „MOC CHCEŠ.“ A bylo!

„Poučka TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ je sice krásná, ale je tak těžké se k ní propracovat“,
tvrdí Jana.

Tchaj-ťi tě tedy naučilo trpělivosti… přišlo tohle poznání zčista jasna nebo ses k němu pracně propracovávala a stálo tě „pot a slzy“ (jak se v tchaj-ťi s oblibou cituje)?

Ano, mojí nejdůležitější zkušeností za dlouhá léta praktikování tchaj-ťi čchüan je, že všechno má svůj čas a že přílišná snaha k ničemu nevede. Toto poznání mi můj učitel naservíroval na zlatém podnose bez „potu a slz“ 😀 … ale v reálu to vypadalo tak, že jsem se napřed učila mechanicky opakovat pohyby (a myslela jsem si, že tohle už je tchaj-ťi). Teprve po čase pilování, když jsem vytrvala a překonala i ten pot, dostavil se úžasný a neuvěřitelný pocit klidu v pohybu a objevilo se tchaj-ťi! A s ním radost!

Co máš na tchaj-ťi čchüan nejraději?

To je otázka poměrně záludná, neboť se na ni nedá jednoduše odpovědět. Jsem od přirozenosti takový polétavý, roztěkaný jedinec, neustále v pohybu a tchaj-ťi mě krásně uzemňuje, uklidňuje a dopřává mi takové ty „aha“ momenty, když se ti povede nejen stoj zacvičit, ale i pochopit.

„Jana je zanícená tajčistka, má literární sklony, je ohromná organizátorka a je s ní velká sranda.
Dokonce mě přiměla, abych hrál v jejím skeči Šly panenky silnicí, potkali je myslivci − dva!“,

říká o své spolustudentce Martin Prokop,
další student World Chen Xiaowang Taijiquan Association Česká republika a žák Víta Vojty

Přitahovalo tě tchaj-ťi už dříve, nebo setkání s ním byla náhoda?

Moje setkání s tchaj-ťi bylo úplně náhodné. Mám kamarádku Milenu, která bydlí na druhém konci republiky, a moc často se nevídáme. Před lety mi nabídla, abych s ní jela cvičit do Nových hradů. Souhlasila jsem, aniž bych tušila, co tchaj-ťi vůbec je. A tak jsme spolu nejen pobyly, ale zároveň jsem objevila cvičení, které mne nadchlo svým klidným projevem a skrytou silou. A už mi to zůstalo! Navíc jsem získala skvělého učitele a spoustu báječných přátel! 

Říká se, že je dobré vybrat si jednoho učitele a tomu zůstat věrná… ale také můžeš slyšet, že by člověk měl vyzkoušet více učitelů, aby zjistil, který je ten pravý. Jak to bylo ve tvém případě?

Měla jsem velké štěstí, že jsem „kápla“ na toho nejlepšího učitele hned na začátku. Ale je pravda, že jsem před lety zkusila jet na seminář s jiným učitelem a pak ještě s jiným, abych se ujistila, že pro mě je nejlepší a už jím zůstane právě Vít Vojta. Není to jen můj učitel, ale i spolehlivý přítel. Je velmi vzdělaný a inspirující. Jeho metoda „já ti ukážu jak, ale k podstatě pudla si dojdi sama“ je opravdu účinná. Pochopení sice přichází později, ale zato už ti zůstane napořád. 

Spolu se studiem tchaj-ťi ses poměrně brzy vydala i na učitelskou dráhu a založila jsi Tajči klub Slunečnice. Proč jsi s tím začala a v čem tě učení druhých obohacuje?

Po návratu z prvního cvičení jsem nenašla široko daleko nikoho, kdo by tchaj-ťi učil, řekla jsem si tedy, že mi nezbývá nic jiného, než začít cvičit sama. Svým nadšením jsem uchvátila několik lidiček a začali jsme cvičit tak, že já jsem se podle kazety naučila pár kroků a ty jsem pak v tělocvičně velmi neuměle učila své spolucvičence. A tak vznikl Tajči klub Slunečnice. Dnes si říkám, jaká to ode mne byla tenkrát troufalost!

Postupně jsem začala jezdit na Vítovy semináře s mistrem Čchen Siao-wangem (Chen Xiaowangem)*, a tak jsem se pomalu propracovávala k podstatě tchaj-ťi čchüan a učením druhých se učím i já. 

* Čchen Siao-wang je mistr, který je považován za formální hlavu rodiny Čchen a je jedním ze čtyř Buddhových bojovníků, hlavních mistrů 19. generace stylu Čchen.

Když se ohlédnu zpátky, říkám si, že ta původní „náhoda“ vlastně tak docela náhodou nebyla, neboť náhody prý neexistují a asi to tak mělo být. Moji cvičenci se v průběhu let proměňovali, přicházeli noví a zase odcházeli, ale většina původních nadšenců cvičí dodnes. 

Kromě cvičení v klubu Slunečnice pořádáš s Bárou Munzarovou víkendy nazvané Zastav se na chvíli. Mají lidé chuť se zastavit a věnovat se něčemu, co od nich vyžaduje píli, čas a pravidelnost, jako je například cvičení tchaj-ťi čchüan? A změnila se situace za poslední rok a půl, kdy je svět „vzhůru nohama“?

Ano ano… Bára měla takovou vizi a spolu ještě se skvělou masérkou a terapeutkou Lenkou Bayerovou jsme tento nápad uvedly v život. A musím říci, že skvěle funguje. Lidé se opravdu touží zastavit, nadechnout se. Dáváme jim takovou ochutnávku aktivit, které by jim k tomu mohly dopomoci. Tato doba „vzhůru nohama“ prohlubuje negativní emoce a trvá už dlouho, takže lidé se cítí „vycucnutí“ a někteří neví, kde a jak „se dobíjet“. Vhodnou cestou může být právě tchaj-ťi čchüan nebo čchi-kung, meditace či masáže. Náš víkend je dobrý začátek, jak nastartovat svoji vitalitu.

S tchaj-ťi jsou spojovány blahodárné, až zázračné účinky na zdraví. Jaké jsou tvé osobní zkušenosti?

Všechno souvisí se vším. Dobrá psychika ovlivňuje fyzické tělo. To je stará pravda. Co se týče zázraků, jsem toho názoru, že ani zázrak nedostaneš zadarmo. Musíš se o něj trochu vynasnažit. Například pravidelným cvičením, aby tě přestala bolet záda, nebo za krkem, nebo hlava… Mému cvičenci Jardovi třeba postoj wu-ťi velmi pomohl v jeho zaměstnání soustružníka, když změnil dlouhodobé návyky a zbavil se bolesti zad.

Je výhodou, že ke cvičení tchaj-ťi člověk nepotřebuje žádné jiné kompenzační cvičení, neboť působí vyváženě a harmonicky na celý organismus. Dobrým doplňkem možná může být otužování… dopřávám si ho každé ráno spolu s tchaj-ťi 🙂 .

Vím, že sis nedávno udělala trenérskou licenci. Bylo obtížné usednout po desítkách let do „školních lavic“? Co tě ke studiu vedlo a jak ti pomohlo s tvým vlastním tréninkem či při výuce druhých?

Po letech se objevily pochybnosti, jestli učím dobře, když vidím, kolik toho dokáží ostatní. Cítila jsem chuť někam se posunout a měla jsem pocit, že přešlapuji na místě. A tak jsem se přihlásila na kurz trenéra tchaj-ťi na fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Ve svých 55 letech jsem byla suverénně nejstarší adept ve škamnách, ale moc mě to bavilo.

Ve výsledku musím opět ocenit moudrost svého učitele. Když jsem se ho zeptala, co říká na to, že bych si udělala trenérský kurz, odpověděl: „A potřebuješ to?“ Po úspěšném absolvování kurzu jsem zjistila, že jsem se sice dozvěděla spoustu užitečných informací, ale můj přístup ke cvičencům ani k tchaj-ťi se nezměnil. 

V roce 2006 jsi navštívila vesnici Čchen-ťia-kou (Chenjiagou) v Číně a školu mistra Čchen Siao-wanga. Co sis z této cesty „přivezla“?

Cesta do Číny pro mne znamenala životní předěl. Bez přehánění. Skoro jako vdavky, nebo narození dětí 🙂 . Jela jsem se skvělou partou, Vít (Vojta) se postaral o to, abychom toho hodně viděli, hodně zkusili. A kromě tradičních atrakcí, jako jsou Velká čínská zeď, Terakotová armáda, klášter Šao-lin či noční Peking a jeskyně Lung-men, jsme se dostali také do vesnice Čchen-ťia-kou s proslulou školou tchaj-ťi, ve které jsme měli možnost cvičit. 

Navštívili jsme i horu Chua-šan*. Nočním desetihodinovým pochodem jsme šplhali na vrcholek, abychom viděli východ slunce. Nezapomenutelný zážitek.

Před vrcholem, když naše skupina, vybavená pohorkami, nitěnými rukavicemi (abychom se mohli přidržovat řetězů lemujících úzké stezky), výživnými svačinami a baterkami, zhrouceně seděla na jednom z posledních odpočívadel a sípala ve snaze se nadechnout, se z dálky najednou začalo ozývat žvatlání (samozřejmě v čínštině) – něco jako když jdete z kina a s kamarádkou si vyprávíte, jak se vám to líbilo. Ohlédli jsme se a kolem nás prošla babička v žabkách, zřejmě se dvěma vnučkami, štěbetali, smáli se a svižným krokem zmizeli v dáli. A my se zatím snažili sebrat poslední síly k dokončení výstupu.

Tehdy jsem pochopila, že Evropan je jiný živočišný druh a že je hloupost hodnotit tuto kulturu evropským měřítkem. Mrzí mě, že je nám Čína předkládána velmi jednostranným pohledem a lidé často z pohodlnosti tento pohled přejímají.

* Hora Chua-šan je jednou z pěti velkých hor v Číně. Nachází se v provincii Šen-si, přibližně 100 kilometrů východně od města Si-an a asi 800 kilometrů jihozápadně od Pekingu. Hora je vysoká 2 154 metrů a má pět vrcholů připomínajících květinu, proto se jí říká Květinová hora. Chua-šan je posvátnou horou taoismu a cílem taoistických poutníků.

Mají čínští studenti tchaj-ťi odlišný přístup ke cvičení než my Evropané? 

Když jsem v Pekingu šla brzo ráno po ulici, na každém rohu stál hlouček lidí a cvičil. Většinou tchaj-ťi. Myslím, že my toto cvičení bereme strašně vážně. V Číně cvičí s větší radostí a nekopírují bezduše své učitele…

„Jana je tmelící duch ze starověkých bájí, spojující ty, co si neuvědomují blízkost, dokud nejsou stmeleni.
I v tchaj-ťi hledá jednotícího ducha, který tam někde je, ale naší rozmanitostí bývá často zaplašen.“

Vít Vojta; sinolog, právník a tlumočník čínského jazyka; osobní žák velmistra Čchen Siao-wanga;
tradičnímu bojovému umění tchaj-ťi čchüan se věnuje od roku 1987

Přineslo ti tchaj-ťi nějaký nezapomenutelný zážitek…

Výrazným zážitkem je pro mne skoro každá hodina s mými cvičenci. Do srdce a paměti se mi vrývají také semináře s Vítem, ať už jde o „Jarní vlání“, které pořádám každý rok – to příští bude už jubilejní dvacáté, nebo každoroční týdenní letní semináře.

Jedním z nezapomenutelných zážitků bylo Jarní vlání v roce 2014, kdy k nám do zapadlého koutu západních Čech přijel mistr Čchen C‘-čchiang (Chen Ziqiang). Spolu se dvěma cvičenkami jsme mistra přivítaly v chodských krojích, chlebem a solí. Pak jsme se na něj „vrhly“ a pocelovaly mu tváře každá z jedné strany. Mistr byl úplně perplex – myslím, že něco takového na svých seminářích po světě ještě nezažil 😀 .

Je něco, co by sis přála do budoucnosti v souvislosti s tchaj-ťi? Co bys chtěla dokázat, změnit, dotáhnout k lepšímu…

Co bych chtěla dokázat, změnit, dotáhnout k lepšímu? Žiju přítomným okamžikem a tchaj-ťi je pro mne cesta. Cesta krkolomná, dlouhá, hrbolatá, ale jdu po ní s nasazením a tak, jak nejlíp umím, takže mi je vlastně jedno, kdy dosáhnu cíle. Nebo lépe řečeno, cíle není možno dosáhnout, neboť je stále co objevovat, zlepšovat, pilovat… A právě to mě na tchaj-ťi baví!

Jano, moc děkuji za sdílení! Přeji ti, ať nacházíš na své životní i tchaj-ťi cestě spoustu radosti a nanejvýš ti zkříží cestu tu a tam drobný kamínek 🙂 !
Alena Koutecká

Foto: Jana Pazourová